Doba se za posledních pár dekád nezvratně změnila. Počítače, stále rychlejší a menší, nové technologie a nástroje, přinášející spoustu užitku, ale taky spoustu zkázy, rozmanité vzdělávání, rekvalifikační kurzy. Společenské, kulturní a etické debaty. Na jednoho člověka v životě až příliš životních rolí a možností.

Jsme synové, dcery, kamarádi, přítelkyně, studenti, spolujezdci v tramvaji, spoluhráči a protihráči. Od malička se nás lidé ptají, čím budeme, až vyrosteme. Máme vášnivé sny, ale doba nás postupem času dostane a otupí.

Začínáme se hnát, ale nevíme kam. Kontrolu nad námi přebírá NĚCO jiného, ale jsme to MY, kdo se žene. Nerozhodujeme se podle svého přesvědčení a nejsme opatrní.

Ženeme se a honíme. Jsme lidský kapitál, to ošklivé slovo, které má pro zaměstnavatele tak vysokou hodnotu. Člověk jedoucí na autopilota, neomylný, dokonalý a neunavitelný. Slepé následování a dělání toho, co od nás očekávají ostatní. Pocit, že se z nás stávají stroje, které ale nejsou z oceli. Co je naší motivací, proč děláme, co děláme?

A pak přijdou ty chvilky, kdy potřebujeme jen být, čerpat energii ze slunečního světla a popíjet u toho čerstvou kávu. Nepřemýšlet o slovním spojení firemní jazykové kurzy. Čerpat klid z dešťových kapek, padajících na sklo. Vnímat takové ticho, které nepřehluší ani myšlenky. Pocity, kdy chceme utéct ze světa práce, z celého online světa i sami před sebou. Omezit svou existenci pouze na moment deštivého dne s knihou a dobrou kávou v ruce.

O čem přemýšlím, když přemýšlím o lidském kapitálu

Kdybych byl stroj, necítil bych to příjemné teplo při popíjení čerstvě uvařené kávy. Dřel bych do úmoru, ale ne s cílem vybudovat kariéru. Upadal bych do depresí? Nejspíš ne. Nehleděl bych na věk, na to, jestli je mi 20 nebo 50 let.

Byl bych nepřemožitelný, ale nemohl bych si užívat volnosti. Nenavštěvoval bych rekvalifikační kurz v Brně, abych vylepšil své dovednosti. Nechodil bych na diskotéky a nezamilovával se 15x za večer. Nepotřeboval bych v životě nic dokazovat – ani sobě, ani nikomu jinému.

Nepsal bych seznamy pro a proti a nerozmýšlel bych se, jestli říkat víckrát ano nebo ne. Nemusel bych se rozhodovat o tom, jestli se vyplatí riskovat. Nikdo by mi nezlomil srdce a já bych si nikdy nezlomil vaz. Neměl bych mámu, která by mi řekla, jak se v životě správně zachovat.

Nikdy bych nepřečetl tolik knih, nezašel bych na výstavu Andyho Warhola, ani bych nikdy nemusel mít obavy z cesty na úřad práce. Rekvalifikace by mi nikdy nezasáhla do cesty na koncert mojí oblíbené kapely do Vídně. Nevěděl bych, co je to prokrastinace a neproseděl spoustu slunečných dnů online.

Nikdy bych se nezklamal, ale nikdy bych taky nenašel lásku na celý život. Nikdy bych se nedozvěděl, jestli láska na celý život vůbec existuje. Neztratil bych tolik času hledáním ideálů.

Byl bych to jen já. Nechodil bych mezi lidi a netrápil se tím, jestli jsem se neměl raději vyspat. Neřekl bych spoustu věcí, kterých bych později litoval, ale neřekl bych ani věci, které by pohladily po duši. Nebylo by mi občas do breku. Nepotřeboval bych dělat chyby, z nichž bych se poučil, což by mě zocelilo. Byl bych z oceli ze své podstaty. Nebolel by mě svět.

Kdybych byl stroj, nešel bych vlastní cestou. Nikdy by nepřišlo to nové ráno po deštivém dni plném přemýšlení o tom, proč jdu cestou někoho jiného, když jsem člověk s chutí učit se novým věcem. Ne kvůli certifikátu, ale kvůli pocitu, že jsem udělal něco pro sebe.

Lidé nejsou perfektní. Občas děláme chyby, občas si vedeme špatně. Ale máme velkou výhodu samostatného rozhodování se a volnosti. Profesní vzdělávání, investice do sebe s jasným úmyslem zlepšení svých dovedností a hledání životní balance. Riskujme a nenechávejme věci být. Nenechme si život protéct mezi prsty.